Úvodka

17. 07. 2020 | † 17. 07. 2020 | kód autora: rah

Ahoj lidi! Zdar, no prostě čau, ....

Rozhodla jsem se napsat blog, no možná taky jednou knihu, no kdo ví. Každopádně něčím se začít musí a já se rozhodla začít blogem. Nejsem si teda úplně jistá, zda je to dobrý nápad, ale vem to čert. Jmenuji se , .... no říkejte mi třeba Sandro. Sandra je přeci fajn jméno, nebo né? Né není já vím, ale mohla bych se jmenovat i hůř. Je mi něco přes čtyřicet, takže dětství, puberta, to vše je dávno za mnou a jak by řekla moje čtrnáctiletá dcera, jsem už za vším produktivním. Pracuji, ale to nebudu psát, říkat. Teda aspoň né teď. Navíc to není zase tak důležité. Je to jen soukromé a to si chci i tak ponechat. Nebojte prásknu na sebe tady i jiné věci. Moje práce není tajné, nejsem detektiv, a nejsem ani prostitutka. 
Mít blog už asi není In. Spíše Out, možná. Možná je to dost trapas. Moje děti by řekli, že je to možná i nějaká úchylka, sepisovat si něco do míst, kde to nikdo nevidí, nečte. No uvidíme. Já zase moc nerozumím tomu jejich Youtube. Znám blogy. Sice jsem měla blog asi dvakrát v životě a to jen když moje děti chtěli mít doma želvičky, tak jsem jim založila blog, aby si o ní něco mohli psát a ukazovat fotky. Blog zapadl někde v zapomnění. No a u toho dalšího jsem ztratila heslo a už se mi nechtělo vymýšlet jiné. To je historie.
Každopádně důvod založení blogu číslo tři. Je ten, že jsem dnes vypila večer kafe, nechce se mi spát a jsem naštvaná. Na svého manžela. Můj muž se jmenuje, .... říkejme mu třeba Hugo. Ježiš Hugo né, to je příšerné jméno. Možná to není příšerné jméno, ale neumím si představit, psát SMS. Hugo, kup mlíko. Můj manžel je Tomáš. To už zní mnohem lépe. Je mu taky něco přes čtyřicet let. Poslední dobou mě štve. Myslím, že jsem ve fázi života kdy mě štvou snad všichni, krom naší jezevčíka Salámka. Ano jmenuje se Salámek. Neptejte se mě, kdo jí dal tak pitomé jméno. Já to nebyla. 
 
Salámek mi teď leží na posteli a spokojeně spí. On jediný mi rozumí. Teda aspoň myslím. Když se na mě dívá svým pohledem, bezbranné bytosti, vím, jsem přesvědčená, že Salámek rozumí všemu co říkám. 
 
Dost však o Salámkovi, i on má totiž své hříchy. Je mu pět let a dodnes nepochopil, že boty se nekoušou, poštáci nejsou se nežerou, ...
Máme s manželem dvě krásné, inteligentní, nejúžasnější děti. Né ani jednou nejsou. Jsou to spíš průměrný bytosti s velkou dávkou sarkasmu, ironie a drzosti. Dceři je čtrnáct, jmenuje se, ... no říkejme jí třeba Lucka a máme syna , jmenuje se, ... no říkejme mu třeba Jáchym.  Jáchymovi je sedmnáct. Takže skoro dospělý. Příliš dospěle však nevypadá, vyzáblý, holobrádek, okupující svůj pokoj. Někdy mám pocit, že není člověk. Je bledý, hubený a jeho pokoj je tmavá kopka, kterou skoro neopouští, závěsy má zatemněné a kdybych mu nechodila větrat, tak snad v tom pušinci poroste i mech na zdi. Syn krom vysedávání u nesmyslných počítačových her a youtube studuje střední školu. Příští rok maturuje. Pokud maturitu neudělá, tak nebude Jáchym. Protože ho s Tomášem zabijeme (Myšleno pouze obrazně) Né že by nám tolik vadilo, že by neudělal maturitu a musel by si to třeba zopakovat, ale protože na všechno dlabe. Má na všechno dost času. Mám pocit, že jsme ho nikdy neviděla se učit nebo něco dělat do školy. Možná naposledy ve čtvrté třídě, kdy dělal pracně čtenářský deník. 
To Lucie je v tomhle jiná, je velmi ambiciozní, a chce se sama pořád v něčem zdokonalovat. Až mě tím úplně ničí. Máme jen jednu koupelnu a ona aby byla ráno dokonalá v koupelně tráví asi nejvíce svého času. Bez správného účesu a úpravy obličeje nedojde ani ven s košem. Kecám. S košem odpadků chodím já. Jen já a to je důvod proč mě vlastně všichni štvou. Pořád něco dělám a mám pocit, že nic není pro nikoho dost dobré. A možná právě pro to je tento blog. 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky laska-vztahy

Související články

Copyright © 2008-2020 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.